Zase si malinko zavzpomínáme na historii a doufáme, že mladší ročníky pobavíme, a ti starší si s námi nostalgicky připomenou„devadesátky“ a počátky podnikání!
Klíčové slovo dnešní vzpomínky je celní deklarace.
Tušíme, že mnozí z vás se s ním dnes už běžně nesetkávají a když už by hrozilo, třeba u objemnějších balíčků z Číny, buď ho celkem snadno vyřešíme přímo na poště, nebo si raději vybereme nějaký jiný způsob, jak se k vytouženému zboží dostat.
Představte si ale, že existovala doba, kdy se muselo proclít skutečně vše, co překročilo hranice našeho státu.
Přelomové období pro Jilly Lenau přišlo, když zhruba dva roky po svém založení začalo spolupracovat s německým parukovým gigantem Ellen Wille. Pořád ale mějme na paměti, že jsme se nacházeli v devadesátých letech a bezcelní zóna, jak ji známe dnes, patřila k hudbě budoucnosti.
Veškeré dodávané zboží tak procházelo celní deklarací. Jak to tehdy probíhalo?
Zboží dorazilo na celní úřad v Chebu, kam jsme si museli dojet pro formuláře, s nimi dojít na celní úřad v Aši a nechat si potvrdit, že máme sklad v Aši. Teprve poté nám v Chebu vydali naše zboží.
Občas v Aši udělali chybu, chebský úřad formuláře odmítl, takže jsme museli celé kolečko absolvovat znovu.
Pozdějším pokrokem bylo, že nám umístění skladu potvrdil i Cheb, jenže tam byli nárůstem práce tak zahlceni, že to o mnoho rychlejší stejně nebylo.
Se vznikem Schengenského prostoru se nám minimálně v logistice uvolnily ruce a my se tak mohli soustředit na vylepšení našeho obchodu.
A mohli bychom pokračovat – e-shop umožnil pohodlnější prodej pro koncové zákazníky, platební brány šetří starosti s přepočítáváním hotovosti i účetnictvím.
Nežijeme si dnes v krásném světě?
I když máme tendence si stěžovat na úroveň mnohých služeb, občas je skvělé se podívat do minulosti a radovat se z moderních postupů.
A hlavně – nadšeně očekávat, jaká další zlepšení přinese budoucnost!